
Kolíček na prádlo, prádelní kolíček, kramlík, klamerka je drobná technická pomůcka používaná při sušení vypraného prádla. Slouží k přechodnému přichycení prádla a jiných textilií na prádelní šňůru během jeho sušení. V zásadě může být dvou různých typů.
Prádelní kolíček je velkou drobností, že si na něj majitelky elektrických sušiček možná stěží vzpomenou. Přitom jde o geniální nápad, který i přes mnoho redesignů zůstává v principu stále stejným, jednoduchým a elegantním pomocníkem v domácnosti.
| Color: | Multicolored |
První tvarované, dřevěné kolíčky pocházejí z Anglie. Z jednoho kusu pružného dřeva, obvykle vrby, je vyráběli členové křesťanské sekty tak zvaných kvakerů. Byli známí velice prostým stylem života, k jehož každodennosti patřila řemeslná výroba trvanlivého dřevěného nábytku a praktických domácích potřeb, jakou bylo třeba ramínko na oděvy nebo právě prádelní kolíček. Od jiných křesťanů se kvakeři lišili svým charismatickým, až frenetickým duchovním projevem, kvůli kterému byli ve své zemi pronásledováni. V roce 1774 proto opustili Anglii a usadili se v Americe, kde se kolíček používal v nezměněné podobě až do roku 1832, kdy byl registrován jeho první patent s dřevěným šroubem. I když se v praxi moc neosvědčil, protože šroub vlivem vlhkosti bobtnal a ztrácel na funkčnosti, trvalo dalších jednadvacet let, než si nechal plodný vynálezce z Vermontu David M. Smith patentovat dvoudílný typ s kovovou pružinkou.
By 1887, the U.S. Patent Office had issued 146 more certificates for variously modified pegs, the design of which was refined into what we know today by Solon E. Moore. Moore's version had the advantage that it was easy to mass produce and held well on the cord and in the wind. The first "peg factory" was then established in Vermont, and the tiny household helper began to be sold in large numbers around the world. But after World War I, bad times came when goods from Europe flooded the market and American housewives began to prefer cheaper Swedish pegs and then even cheaper imports from China.
The domestic pin industry collapsed, and the nation's "pin manufactory" was forced to switch to plastic goods. Thus, the last American laundry pin rolled off the production line in 2009 to much media attention and patriot pity.
Over the course of 100 years, the humble, wooden clothes pin has undergone many changes, often for cosmetic reasons only. It has seen its ups and downs, survived the plastic boom and the advent of clothes dryers. But because of its usefulness, it has survived and is patiently waiting. Perhaps its time will return, burying the 1950s myth that electrical appliances can give us back our freedom. Perhaps there will come a time when drying laundry in the sun and fresh air will once again be commonplace, and clotheslines will no longer be considered aesthetically offensive.